You are using an outdated browser. For a faster, safer browsing experience, upgrade for free today.

Cejlonská kočka – noční lovec

Publikováno 14.04.2014 10:56:00
Kategorie Plemena koček

Cejlonská kočka – noční lovecStále ještě existují na naší planetě nejmenované státy, ve kterých se bohužel na trzích setkáte celkem běžně s kočičím masem na talíři. Bohužel právě Cejlonské kočky se stávají obětí takovýchto praktik poměrně často a ve východní části Asie bývají i nezřídka loveny kvůli kožešině.

Cejlonské kočky, jak jejich jméno napovídá, pocházejí z ostrova Srí Lanky. Do Evropy se dostaly tyto kočky ve druhé polovině dvacátého století, za což vděčí nadšeným italským cestovatelům. Ty zaujala krom jiného i nezvyklou strukturou srsti, kvůli které je místními barbary začasté lovena.

O přesném původu tohoto plemene je toto bohužel známo poměrně málo a na Cejlonu samotném zřejmě nebyly vyšlechtěny cíleně, ale vznikly přirozenými mutacemi a zcela náhodným křížením. Dnes jsou na tomto ostrově velice běžné.

Hledáte kvalitní krmivo pro svoji kočičku?

Už nemusíte.
Kanadská pečená krmiva Oven-Baked Tradition si zamiluje

Povahově se poměrně liší od standardu, na který jsme v našich domácích podmínkách zvyklí. Cejlonské kočky jsou totiž hlavně noční zvířata a velice rády šplhají po stromech, kde stráví číháním na ptáky klidně i celý den. Ke šplhání je „Cejlonka“ uzpůsobená i stavbou těla – zadní nohy má totiž silnější a delší než přední a celé tělo je v porovnání s jinými kočkami poměrně dosti drobné. Stojí za zmínku i to, že toto plemeno se řadí mezi vůbec nejmenší kočkovité šelmy světa, společně s takzvanou kočkou černonohou (ta se vyskytuje běžně v Africe, nejde ale o samostatné plemeno, je to totiž volně žijící kočkovitá šelma).

Cejlonské kočky jsou charakteristické svou zvláštní srstí – tu nalezneme v nejrůznějších odstínech od skořicové přes modrou až po želvovinovou. Žádné striktní pravidlo pro barvu srsti neexistuje. Nezbytný je však takzvaný ticking, tedy specifická kresba jednotlivých chlupů – nejsou kompaktně monochromatické, ale jejich barva se liší na různých místech, tmavší je u těla. Na hlavě, ocase a nohou nalezneme zřetelné žíhání, takže na těchto místech je srst lidově řečeno „mourovatá“. Zřetelná je i podoba s kočkou bengálskou, se kterou je ostatně i tak trochu ve vzdáleném příbuzenském vztahu.

Na péči člověka není Cejlonská kočka nijak zvyklá, bez jakýchkoliv problémů se o sebe, podobně jako ve své domovině, postará klidně i sama. Mláďata se rodí běžně v doupěti nebo na vyvýšených skrytých místech (mj. i na půdách, jak bylo typické pro venkovské kočky ještě před pár desetiletími). Samice mívají ve vrhu „jen“ jedno až dvě koťátka, která je možné si snadno ochočit a přivyknout lidské společnosti. Divoká stránka tohoto kočičího plemene ale bude s největší pravděpodobností v dospělosti přeci jen vítězit…
A pokud byste chtěli tuto šelmičku spatřit alespoň v ZOO, zajeďte si do Ostravy nebo do Liberce.

Cejlonská kočka – noční lovec

Sdílet tento článek

Musíte se zaregistrovat

Klikněte zde pro registraci

Přidat komentář